„Když se zpětně ohlídnu, hledám ve všem nějaký motiv svobody. Kolem každé činnosti musí vše fungovat morálně, abych byl eticky v pohodě.“
Zdeněk Martínek, majitel digitální agentury První pozice, si svobody a etiky velice váží. Narodil se v Pelhřimově, kde strávil téměř celý svůj život, kromě studií, které ho zavedly do Brna. Studoval informační systémy na Masarykově univerzitě a zde získal potřebné vzdělání. Vzdělání jako takové pro Zdeňka taktéž hodně znamená. Je to jeden z aspektů, který se projevuje v jeho práci a přístupu k životu.
Domů se vrací za svou ženou Hankou, která pracuje jako krajinná architektka. Poznali se v místním sportovním klubu, kde Zdeněk zdokonaloval své wu-shu techniky. Spolu žijí již přes dvacet let a vychovávají společně tři děti.
Zdeňkova maminka pracovala jako učitelka, zatímco tatínek se živil jako technik a překladatel. Rodiče byli skromní, ale pracovití a jejich hodnoty zanechaly ve Zdeňkovi hlubokou stopu.
Silnou vazbu ke svobodě Zdeněk převzal právě od nich. Ačkoliv bylo cestování za minulého režimu poněkud problematické, rodina cestovala kam to jen bylo možné, ať už z hlediska režimu, či financí.
Je nejmladším ze tří bratrů, s nimiž sdílel mnohá dobrodružství, včetně prvních pokusů o podnikání. Jeho první podnikatelské kroky byly spojené s tvorbou webových stránek, které začal tvořit během studií na univerzitě.
Starší bratři, s nimiž Zdeněk již od mládí spolupracoval, sice studovali strojařinu, svými schopnostmi však byli předurčeni k IT kariéře. Vzájemná podpora umožnila bratrům dát dohromady první weby a postavit základ pro budoucí podnikání.
Deset let poté, co Zdeněk ukončil studia, se rozhodl formalizovat své podnikání a roku 2012 tak vznikla agentura První pozice. Nějakou dobu trvalo, než se věci daly do pohybu, ale postupem času agentura začala růst. Před covidovou pandemií měl v týmu cca dvacet lidí a plány na další růst.
Ale jak je známo, karta se kdykoliv může obrátit. Příchod koronaviru zasadil agentuře tvrdý úder. Ačkoliv většina projektů přežila, některé z nich museli ukončit.
To přinutilo Zdeňka zamyslet se nad tím, co je skutečně důležité. Vrátil se tedy k jednoduché podstatě podnikání. Koneckonců jak sám říká: „Hlavně musí sedět čísla, žádné vzdušné zámky.“
Dnes, po několika letech, Zdeněk klade hlavní důraz na stabilitu a hledá motivaci i plán, jak posunout svou agenturu dále.
První pozice původně nabízela kompletní služby – od vývoje webů a e-shopů přes online marketing a e-mailing až po PPC.
Tyto služby však agentura postupně vyčlenila a aktuálně se zaměřuje primárně na SEO. Zdeněk věří, že právě SEO je budoucnost a cesta k úspěchu.
V tomto směru jde však ještě dál – rád by se věnoval primárně projektům, které v sobě skýtají udržitelnost, ekologii a jsou celkově společensky prospěšné. Této vnitřní hodnoty si Zdeněk velmi cení.
Zdeňkův život je plný kontrastů, ale jedna věc všechny tyto kontrasty spojuje – jeho láska ke svobodě a dobrodružství. Je důkazem toho, že i v těch nejtěžších dobách je možné najít svou cestu a dosáhnout svých cílů.
Jaká rada Tvého vzoru/mentora ovlivnila největší úspěch na Tvé agenturní cestě?
Nedokážu vybrat jen jednu. Asi jako většina z nás i já jsem v průběhu života dostal nespočet rad od lidí, které obdivuji a respektuji.
Až po mnoha letech, během nichž jsem se setkal s lidmi z nejvyšších manažerských pozic, jsem si uvědomil jednu podstatnou věc. Všichni ti, kteří se dostali na vrchol, mají jedno společné – jasné definování cílů a důsledné dotahování věcí do konce.
Důslednost je klíčová. Je to schopnost neustále se držet svých zásad, hodnot a plánů bez ohledu na to, co se děje kolem. To se snažím zahrnout do svého života i podnikání.
Všiml jsem si, že v počátcích jsem agenturu vedl jako tzv. tyrkysovou firmu. To je firma s extrémně svobodomyslným typem organizace, který je zaměřen na lidi uvnitř a neklade důraz na hierarchii.
To však probíhalo zcela nevědomě a přišel jsem na to až s odstupem času. Záleželo mi na tom, aby se každý v mém týmu cítil dobře. Měl jsem pocit, že pokud budu investovat do svých lidí, vrátí se mi to v podobě loajality a poctivé práce. Nedlouho poté mi ale došlo, že tento přístup prostě pro většinu lidí nefunguje.
Moje benevolence nakonec vedla k nevyhnutelnému kroku. Musel jsem si to v hlavě jasně nadefinovat a provést změny. Ačkoliv umím být důsledný, postavil jsem svou firmu na benevolenci a očekával jsem, že se mi to vrátí. Bohužel to tak úplně nefungovalo.
Svůj omyl jsem si uvědomil, když jsem byl na školení s patnácti dalšími lidmi z manažerských nebo obecně vyšších postů. Jedna žena z HR udělala prezentaci o konceptu tyrkysové firmy. Byl jsem tím ohromen.
Říkal jsem si: „Tohle jsem dělal celou dobu a nyní se naopak přes všechny bariéry tlačím zpátky do starého světa a hledám novou rovnováhu.“
Mám pocit, že některé firmy v ČR, které tvrdí, že fungují podle tohoto konceptu, to dělají jen pro PR. Když si na to posvítíte, zjistíte, že to je jen image.
Byla to moje manažerská chyba. Přijímal jsem často lidi, o kterých jsem věděl, že na to nemají. Snažil jsem se je motivovat, přestože jsem věděl, že nemají potřebné znalosti.
Jsem totiž zvyklý, že si věci přečtu a tím je pochopím. Myslel jsem si, že takto budou fungovat i ostatní. Ale za poslední rok jsem pochopil, že jsem tomu věřil až přespříliš.
Tohle jsem musel změnit. Do jisté míry jsem podléhal sebeklamu, ale teď už chápu důsledky. Zkušenost je k nezaplacení, ale těžko ji přenesete. Musíte si to prožít sami.
Největší zlom přišel už před covidovou pandemií. Asi před pěti lety, když odešel náš hlavní programátor. Naše názory na použití technologií se rozcházely, jelikož to tehdy nefungovalo v kontextu našich zákazníků a ostatních lidí v týmu.
Jak jsme rostli, měli jsme v portfoliu stále malé zákazníky. Nebyl jsem si jistý, jak vybalancovat portfolio zákazníků a kde vzít peníze na větší inovace.
Ten kolega byl opravdu moc šikovný, ale měl k sobě jen jednoho adekvátního parťáka a další tři programátoři byli průměrní. V týmu jsme měli jednoho slabšího programátora, což jsem věděl, ale neřešil to, protože jsem věřil, že to dožene a že se to zlepší.
Jezdili jsme na různé přednášky do Brna nebo na Čtvrtkony do Českých Budějovic. Do toho jsme také interně pořádali školení. Snažili jsme se tým motivovat, doufal jsem, že všichni chytnou inspiraci.
Ale jako manažer jsem neměl žádný nástroj, který by mi ukázal, zda-li se nějaký programátor vůbec nějak posunul.
Dnes se již tyto věci snažím formalizovat. Učím se z minulých chyb a pokouším se neustále zlepšovat.
Co bys řekl, že bylo nejdůležitějším faktorem Tvého úspěchu?
Určitě nadšení. Vždycky mě fascinovalo všechno kolem počítačů. Jakmile jsem viděl počítač, byl jsem jako malý chlapec v obchodě s hračkami.
Tím, jak jsem počítačům čím dál více rozuměl, začal jsem pomáhat lidem okolo sebe s věcmi, které potřebovali. Ať už to bylo nastavení tiskárny, nebo vysvětlení, jak funguje nějaký software.
Ale moje nadšení pro technologii bylo jen začátkem. Přirozeně se rád učím nové věci. Ať už jsem si něco četl, nebo sledoval videa na YouTube, vždy jsem hledal nové způsoby, jak rozšířit své dovednosti a znalosti.
Například v poslední době jsem se snažil vymyslet, jak řešit vývojářské věci bez vývojářů. Hledal jsem způsoby, jak automatizovat některé naše firemní procesy, aniž bych musel něco programovat.
Po několika pokusech a omylech jsem narazil na nástroj Make. Umožnil mi vytvořit např. jednoduchý proces pro odeslání notifikace do Slacku, jakmile třeba někdo vyplní formulář. Bylo to jednoduché, intuitivní a zcela bez nutnosti činnosti programátora.
To mě inspirovalo k tomu, abych začal hledat další způsoby, jak automatizovat naše firemní procesy. A tak jsem narazil na koncept robotic process automation (RPA).
Jedná se o koncept, který by se dal přirovnat například k makrům na Windows. Je vhodný zejména pro někoho, kdo manažersky vidí strukturu firmy, ale neumí programovat, a tak si pomocí těchto nástrojů vše snadno nakliká. Pokud s tím člověk pracuje opravdu hodně, ve výsledku to může ušetřit třeba i stovky hodin měsíčně.
Tím jsem se zabýval i v rámci svého MBA studia, které jsem započal v roce 2021 a které se již pomalu chýlí ke konci.
Skoro bych řekl, že ani nezkoumám předmět studia, ale samotného lektora a jeho manažerský styl. Tím je Filip Plevač a je naprosto úžasný. Filip byl generální ředitel velké firmy a má úžasnou schopnost zjednodušit a vysvětlit komplexní koncepty.
Ačkoliv je extrémně analytický a přesný, umí vysvětlit věci jednoduše. Dokáže shrnout problematiku, o které jsou celé knížky, do jednoduchého obrázku.
A pak mi trvá třeba celý den pochopit důsledky toho, co řekl. Je to, jako když se snažíte vysvobodit ježka z klece. Ale nakonec si z toho vždy odnesu hromadu zkušeností.
Celkově vzato musím říci, že setkání s tímto lektorem byla jedna z nejlepších věcí, která se mi během studia přihodila.
Co je tím nejdůležitějším „skillem“, který bylo nutné si „vypilovat“?
(smích) To teprve ještě piluju. Stále mám na čem pracovat. Ano, naše firma loni zaznamenala největší zisk, jaký jsme kdy měli, ale také mám na paměti i chyby, které jsme udělali.
V úplném závěru svého studia si uvědomuji, že má role ve firmě by se opravdu měla více přiblížit klasickému manažerovi. To znamená důsledněji sledovat procesy ve firmě a důsledněji je vyhodnocovat. Prostě změnit mindset.
Možná to zní jako klišé, ale i když jsme dosáhli úspěchu, nemůžeme usnout na vavřínech. A právě schopnost kriticky se dívat na naši práci a hledat způsoby, jak se zlepšit, je ta schopnost, kterou stále ještě odpracovávám.
Ale nejde jen o mě. Jde také o to protlačit takové přesvědčení i mezi mé kolegy. Znáte to – vysvětlíte, že to teď budete dělat trochu jinak, ozve se „Jo, jo, jo“ a při nejbližším nesoustředění se to dělá zase postaru.
Snažím se tedy tyto věci pomalu posouvat a začínám od těch malých. Pak pozoruji, jak se to vyvíjí a jak dlouho to trvá. A podle toho postupně přidávám větší změny.
Nemám proto ani ambici zaměstnávat sto lidí. Musíme být kompaktní tým. Přeji si vytvářet kulturu, kde se každý cítí podporován a povzbuzován k tomu, aby se zlepšoval a učil se z chyb.
Chci, aby naše firma fungovala efektivně, a to se nemusí nutně projevit vyšším počtem zaměstnanců. Je důležité, aby naše firma byla úspěšná, ale také aby byla udržitelná a schopná se přizpůsobit změnám. Primárně se snažím vše správně nastavit, aby firma mohla dobře fungovat.
Také se nepovažuji za příliš dobrého rétora, v tom mám stále trochu mezery. Dokážu udělat přednášku třeba pro pár desítek lidí a samozřejmě předtím cítím nějaký přirozený stres, ale beru to jako takovou drobnou výzvu, o které vím, že ji zvládnu.
Když si to teď přebírám, to se vlastně hodně posunulo, protože před deseti lety bych si nedokázal úplně představit, že bych veřejně mluvil třeba ke stu lidem. Ale posouvalo se to samozřejmě postupně a pomalu.
Myslím, že mi hodně pomohlo, že jsme pravidelně pořádali nějaké menší přednášky. Když jsem se pak jako divák účastnil jiných přednášek a následně jsem se bavil s lidmi, tak jsem se tak nějak přirozeně otrkal.
Dokonale rétoricky zformulovat myšlenku neumím, ale pokud bych se živil například jako moderátor, tak na tom pracuji více. Pro účely mých prezentací mi to tak nějak stačí, nicméně stále neumím udělat takovou strhující prezentaci jako Dalibor Jaroš. (smích)
Také jsem se v určité etapě fungování firmy více věnoval obchodu. Přestože jsem měl tři kolegyně, které se věnovaly péči o zákazníky, sám jsem za klienty dojížděl a snažil jsem se klást důraz na pozitivní vlnu. Zde hrálo velkou roli právě mé nadšení.
Věděl jsem, že pozitivní jednání na lidi funguje. A i přesto, že jsem ve firmě neměl všechno zcela správně formalizované, přebil jsem to právě entuziasmem, ačkoliv jsem tušil, že bych se měl spíše věnovat zlepšování procesů.
Aktuálně to fungovalo, ale bylo mi jasné, že pro růst firmy je potřeba spíše to druhé. (smích)
Jaký byl nejdůležitější „mindset“, případně jaká změna osobnosti Tě dovedla tam, kde jsi?
Jsem opravdu hluboce přesvědčen, že každý může dokázat cokoliv. Tomu celý život vnitřně věřím a snažím se to přenášet i na mé kolegy.
Jak to funguje v praxi, je samozřejmě diskutabilní, a i když si občas nabiji na nějaké překážce, stále tomu vlastně věřím. (smích)
Není to totiž pouze o tom, zda skutečně určeného výsledku dosáhnete. Podstatný je samotný proces – vidíte cesty, které k určitému cíli vedou, ale stejně tak je podstatné to, co si z nich odnesete.
V mém případě to bylo například to, že musím věci více dotahovat, mít jasnou strategii a udržovat důslednost.
Zkrátka věřím, že každý má potenciál k úspěchu a růstu. Může to být náročné, ale pokud je člověk ochoten se učit a „nasávat“ nové věci, může dosáhnout téměř čehokoliv.
Míra, kam firma vyroste, je definována tím, jak si nastavím to, nakolik budu důsledný vzhledem k ostatním.
Kromě toho je pro mě důležité najít rovnováhu mezi prací a rodinným životem. Rád s rodinou cestuji, a tak si uvědomuji, že mým cílem není mít obrovské zisky, ale najít způsob, jak vše správně zkombinovat, aby to fungovalo.
Nedávno jsem se zrovna vrátil z Maroka, kde jsem byl s rodinou na dovolené. Cestování je pro mě způsob, jak se odpojit od práce a najít inspiraci.
To byla taková trochu srandovní cesta. Zpětně to vidím ale jako další příležitost k učení. Na cestě jsme museli vyřešit několik logistických výzev, jako například najít každý den jiné ubytování (často v jiné zemi) a u toho mimoděk nabít naše auto. Jeli jsme totiž s dětmi v pěti lidech v Tesle 3.
Ve škole jsem se domluvil, že pojedeme na dovolenou, a tak zatímco jsme po cestě hledali ubytování, restaurace a zajímavá místa, děti vzadu pracovaly na domácích úkolech. (smích)
Samozřejmě jsem se neubránil drobnému testu. Podobnou cestu jsme absolvovali již před šesti lety dodávkou a nyní jsem se rozhodl dodávku vyměnit právě za teslu. Vyhodnotil jsem, že největším problémem bylo mít neustále nějakou konektivitu (lokální SIM kartu), abychom mohli vše potřebné vyhledávat.
Ale tyto výzvy jsou pro mě vzrušující. Je to další cenná zkušenost. A také to ukazuje, že pokud máte správný mindset a ochotu, můžete překonat řadu zdánlivě nepřekonatelných překážek.
Nicméně zpátky k tématu – pochopil jsem, že změna mindsetu je pro růst firmy klíčová. Aby se firma rozvíjela, měl bych vlastně i já každý rok trochu změnit svůj mindset.
Z praxe mám ověřené, že to tak skutečně funguje. Získáte nějakou zkušenost a vaše vnímání světa se posune zase o trochu dál. A na základě toho je možné věci ve firmě posunout o krok vpřed.
K tomu se váže otázka soutěživosti. Vypozoroval jsem, že ačkoliv mám určitou touhu soutěžit, dokážu se od toho i oprostit. Spousta lidí to takto nemá a je pravda, že pokud máte soutěživost více zakořeněnou, pak je budování firmy mnohem snazší.
Stále se však držím svých silných stránek, jako je komunikativnost, otevřenost k novým věcem a cílevědomost.
Zároveň si uvědomuji, že mám také své slabosti. Rutina je pro mě něco, čemu se obvykle snažím vyhýbat. K administrativním úkolům, jako je fakturace, se proto často musím trochu nutit. (smích)
Ale to jsou takové drobnosti. Důležité je se nenechat odradit překážkami a být důsledný. A když věříte, že něco dokážete, nedostanete se možná úplně do cíle, ale samotná cesta vás může zavést hodně daleko. Možná dál, než jste si dokázali představit.
Zdeněk Martínek
Majitel
prvni-pozice.com
